Vztahy 21. století

Dlouho jsem přemýšlel, jak a jestli vůbec toto téma otevírat. Částečně jsem se ho dotýkal už v minulých článcích.

Primárně zde budu psát o partnerských vztazích, ale myslím, že některé věci platí obecně o jakýchkoliv vztazích. Ať už se jedná o vztahy pracovní, s kamarády nebo s rodiči.

Podle mého k dobrému vztahu patří pocit štěstí. Takový ten pocit, kdy jste rádi, že toho partnera máte a nemusíte promluvit jediné slovo a jen si užíváte ten pocit bytí.

Dříve to fungovalo tak, že jste se s holkou po pár měsících chození vzali a založili jste rodinu. Kdo měl 22 a více a nebyl vdaný nebo ženatý, tak byl “divný”. Můj dědeček byl v té době výjimka, protože se ženil v 26 letech. Na druhou stranu si bral babičku, které bylo 18.

V té době to bylo normální. Otázkou zůstává, proč se každé druhé manželství rozpadlo? Pokud vydrželo, tak jestli to bylo šťastné manželství a ten pár byl opravdu v hloubi duše šťastný. Co vím, tak za totality nebylo až tolik rozvodů, co je v dnešní době. Myslím, že to bylo hlavně tím, že lidé to v té době brali jinak. Brali rozvod jako poslední a nejzazší možnost a taky “co by tomu společnost řekla” a hlavně kdo by chtěl rozvedenou 30letou holku že jo? Dnes se to, podle mého, tolik neřeší. Proto se lidi nebojí rozvádět. Může to tedy opticky vypadat, že nespokojených manželství, vztahů, je dnes více, ale nemyslím si to. Můj názor je, že problém je úplně na samotném začátku.

Osobně si nedokážu představit, že si vezmu ve 22 (18-25) letech holku, se kterou se vídám jen párkrát do týdne. Hlavně ve 22 letech člověk neví, co chce, a hlavně kdo je? Tohle si myslím bylo stejné dnes a i před 80 lety. Jen se člověk musel více přizpůsobit společnosti, protože to tak společnost vyžadovala. Ale byl člověk opravdu šťastný? Opravdu to tak chtěl? Nebo se jen řídil podle toho, co bylo společensky správné, ale ve skutečnosti to tak vlastně nechtěl?

Miluju dnešní dobu! Ti, co mě znají více, tak ví, že jsem milovníkem období první republiky, ale nikdy bych v ní žít nechtěl. Je to z důvodu technologií, zdravotnictví a jiných, ale snažím se hodnoty a způsoby z první republiky přenášet do 21. století. Dnes máme možnost žít podle sebe. Společnost je uvolněnější než kdy dříve. Můžeme vztah s partnerem žít, jak chceme my dva. Nemusí se řídit podle žádných regulí a společenských pravidel.

Proč tedy vztahy nejsou tak pevné jako dříve?

Těch důvodů je podle mého více.

Podle mého je jedním z hlavních důvodu ztráta morálních hodnot.

Základních morálních hodnot. Můžeme do toho počítat i takové věci jako je upřímnost, otevřenost, laskavost aj. Lidé neznají hodnotu milování a lásky a často si je zaměňují za něco jiného.

Zamilovanost vs. láska

Tyto dva pojmy si často lidé pletou. Zamilovanost bývá v počátcích randění s někým. Je to přesně ten pocit, kdy se ráno probudíte a myslíte jen na ni. V hlavě slyšíte její hlas. Zavřete oči a vidíte, jak před vámi stojí nádherná krásná dáma. Máte tak příjemně sevřený žaludek. Nemůžete moc jíst ani pít, protože vaše tělo je nadžusované endorfinem a dalšími hormony.

Těšíte se na ni! Nemůžete se dočkat, až se zase uvidíte. Jak ji budete držet za ruku při procházkách v parku.

Opravdová láska není jako jogurt. Nemá datum expirace a pokud vám někdo řekne, že jeho láska k vám byla od začátku až do konce opravdová, tak si plete lásku se zamilovaností. Zamilovanost by v ideálním případě měla přecházet v lásku. V lásku takovou, že se primárně na sebe nedíváte přes růžové brýle. Vlastně se na sebe nedíváte vůbec očima, ale srdcem! V tom je obsaženo vše. Zásadní je, že jeden druhému nasloucháte, respektujete se. Máte se rádi z čiré lásky. Tolerujete se, tolerujete to, že váš partner není stejný jako vy, má jiné vlastnosti, jiné koníčky. V neposlední řadě hlavně je to o empatii a vyjití si vstříc.

Lásku se taky hodně lidi plete s dosazováním partnera do vlastních vyprojektovaných cílů. O tom to přeci není, nebo je?

Ano, každý má svůj směr, ale každý je jiný, každý má ty cíle jiné. Proto si myslím, že správný vztah není o tom do své vize dosadit si toho prince na bílém koni co všechno odkýve, jak si holka přeje, ale najít rytíře nebo princeznu, která bude ochotná vytvářet naše společné cíle a vize.

Co je dobré mít na paměti, než někomu řekneš “Miluji Tě!”

Důležité je si uvědomit, že slova “Miluji Tě” nemusíte až tak často říkat, pokud toho partnera milujete. Opravdu milujete z celého srdce. Slova “Miluji Tě” považuji za nejvyšší projev lásky, respektu, úcty k druhému člověku. Když člověku říkáme Miluji Tě, měli bychom to myslet opravdu vážně se všemi aspekty, jak pozitivními, tak i méně pozitivním, které mohou přijít. U oltáře se říká něco ve smyslu v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci. A tady může nastat ten zádrhel. Když se vše daří a je super, tak se navzájem milujeme, ale jakmile je problém vážnějšího typu, například nějaký zdravotní problém, tak tady se z nějakého neznámého důvodu to “pravé” milování vytrácí. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele. Není hanbou si říct o pomoc, pokud ji potřebujeme. Z reakce partnera poznáte, jestli chodíte s kvalitním člověkem, který vás opravdu miluje anebo je s vámi jen proto, že hezky vypadáte, umíte se pěkně obléknout a v hlavě nemáte seno. Než tedy řeknete někomu ty dvě krásná a vážná slova, tak se zeptejte vašeho srdce, jestli partnera opravdu milujete se vším všudy, v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě.

To, že ti koupí dárek ještě neznamená, že tě miluje.

Znám pár párů, kde to funguje na tom, že on ji kupuje různé dárečky a pozornosti a ona ho má “za to” ráda. Jakmile ji přestane dávat tyto pozornosti, tak je to špatně. Partner by měl své lásce především dávat pozornost tu svou! Své bytí. To je totiž ta nejdražší pozornost a dar, který můžete dát nebo dostat. Co s klukem, který vám koupí každou chvíli nějaký dárek nebo plyšového medvěda, když místo toho, aby s vámi byl, tak si raději ťuká do telefonu?

Znám taky pár mužů, kteří kupuji svým partnerkám různé dárečky atd. Chovají se k nim jak ony chtějí a je to samé „ťu ťu ňu ňu“, ale pak jak je podvádějí a nechovají se hezky. Je tohle ta opravdová ne-materialistická láska?

90 % za 10 %

Tento „paradox“ se stává u mladších a možná nevyzrálých lidí. Co znamená 90 za 10? Máte partnera, nebo v mém případě partnerku, která je skvělá. Má „skoro“ všechno co jste si vysnili. Jenže pořád tam „něco chybí“. U většiny chlapů to většinou funguje na vzhled. Například máte „doma“ šikovnou holku, ale má malá prsa. Pak vás někde v baru okouzlí holka, která má prsa větší, tak kvůli ní opustíte holku, která sice nemá, tak velká prsa a možná není top modelka, ale za to má dobré srdce a je inteligentní. Po čase může totiž nastat situace (a stává se to), že holka z baru sice má velká prsa, ale zdaleka nemá tak dobré srdce jako ta, co jste ji opustili. Vyměníte 90 % za 10 %. Nikdo není 100% takový, jakého byste partnera chtěli. Vyměníte 90% holku, za 10% co vám u vaší milé chybí.

Proto je dobré si vyspecifikovat hodnoty a věci, co jsou pro vás důležité. Jestli je to vzhled anebo hodnoty. Jestli je to velikost prsou versus kvalita člověka.

Partnerství

Pevné a opravdové partnerství je mimo jiné o sdílení. Sdílení pocitů, sdílení krásných slov, krásných činů a zážitků. Partnerství je také o sdílení nepříjemných věcí. Opravdové partnerství, podle mého, nemůže fungovat na tom, že se budete bavit jen o pěkných věcech, a ty méně pěkné si necháte pro sebe. Pokud budeme s partnerem sdílet vše, tak nebude docházet k otázkám typu: “Lásko, co ti je?”

Partnerství je vztah, který by měl být založený na společných hodnotách. Upřímně je jedno, že partnerka má ráda řepu a vy ji nesnášíte. Nemusíte mít ani vše společné. Avšak důležité je se umět podporovat a vycházet si vstříc. Tolerovat svoji rozdílnost a brát partnera, jaký je. Umět ho podpořit v tom, co je pro vás nezajímavé nebo co není vám po chuti, je vrchol tolerance, která se vám odmění štěstím, které uvidíte v očích svého partnera.

Partnerství není o vlastnictví toho druhého. Čím více budeme partnera chtít vlastnit, tím více od vás bude utíkat pryč.

Vztahy 21. století jsou možná rychlejší, možná méně upřímné a někdy postavené na pozlátku. Nicméně existuje přísloví, že vrána k vráně sedá, a něco na tom bude. Protože co vyzařujeme, tak i přitahujeme. Pokud jsme pozitivní, tak vesměs máme kolem sebe pozitivní lidi. Pokud jsme křiváci, tak máme kolem sebe křiváky (někdy jen o nich ještě nevíme). Pokud chceme toho správného partnera, nejprve se zamysleme, jestli by on chtěl nás.

Přeju všem, kteří nemají životního parťáka, ať potkají člověka s těmi hodnotami, jaké jsou jim blízké a jsou šťastní.