Je samozřejmost opravdu samozřejmá?

Je samozřejmost opravdu samozřejmá?

Už se vám někdy stalo, že vám někdo řekl: „ Vždyť je to samozřejmost!“, nebo „to je samozřejmé.“ V posledních letech jsem si uvědomil pro mě jednu zásadní věc. Nic není samozřejmé. Svět je tak rozmanitý, má tolik různých zákoutí, kde nějaké „samozřejmosti“ platí a jinde zase ne.

Co to je samozřejmost?

Samozřejmost je, že někdo s něčím počítá, že se to tak dělá, jak je ten dotyčný zvyklý.  Nicméně pro druhého to může být zcela nezvyklé. Uvedu to na příkladu. Pro mě je naprosto přirozené a samozřejmé pokud vejdu do obchodu (typu pekárna, sámoška, lékárna atd.), pozdravím. Cítil bych se hloupě, kdybych nepozdravil. Stejně tak, jako když mi paní prodavačka podává koupené věci, poděkuji. To jsou základní věci, které považuji za samozřejmost. Nicméně setkal jsem se s lidmi, kteří při příchodu neřeknout ani „bů“, natož aby poděkovali. Avšak mám tyto lidi odsuzovat? Nebo si o nich myslet, že jsou hloupí? Ne, to ne. Jen možná jim to nikdo neřekl, že se má pozdravit a že pokud vám, někdo podává nákup, tak je zdvořilé poděkovat.

Někdy je dobré se na věci podívat očima jiných lidí. Protože vy jste šli svou vlastní cestou. Někde jsem slyšel pěkné moudro. Nesuď lidi, protože si nešel v jejich botách. Něco na tom bude. Nemůžu toho pána, co přišel zamračený do pekárny, soudit. Neznám jeho životní příběh. Třeba je normálně veselý chlapík, který je zdvořilý, jen mu šéf přidal práci, kterou měl dělat někdo jiný, tak je naštvaný na celý svět. Nebo třeba mu to nikdo neřekl, že je zdvořilé pozdravit při příchodu nebo poděkovat. Nemůžeme soudit lidi, za něco, co je pro nás samozřejmé, protože pro někoho to samozřejmé není.

Jednou mi moje kamarádka říkala, že musela svého partnera, potažmo partnerovi rodiče, naučit si dávat pusu například při odchodu. U nich v rodině to bylo naprosto běžné při loučení si dát pusu na tváře a obejmout se. Prý když to udělala poprvé svému skoro-tchánovi, tak nevěděl co se děje. Je to milé a teď jsou na to zvyklí všichni, protože zjistili, že vlastně o nic nejde, a že je to fajn.

U nás v rodině je běžné, když k našim někdo přijde, tak se s ním přivítají. Podají si ruce. U blízkých přátel se obejmou na znamení přivítání, a taky proto, že jsou rádi, že dotyčného opět vidí. Setkávám se s tím, že když někam vejdu, tak mě jen pozdraví někde z dálky katakomb bytu nebo domu a to je celé.  Nevyčítám to těm lidem, ale skoro pokaždé si na to vzpomenu, jak to dělají moji rodiče a v duchu se lehce pousměju. Je mi jasné, že na to nejsou zvyklí a je to v pořádku.

Pokud váš partner nedělá něco, co je pro vás samozřejmé, tak než se na něj naštvete, tak se zkuste zamyslet, jestli má „stejné boty“ jako vy.  Jestli pochází ze stejného zázemí jako vy? Například jestli se jeho rodiče při odchodu vřele loučí, tak jako rodiče mé kamarádky? Pokud vás něco trápí, co považujete za samozřejmost, tak to tomu dotyčnému jednoduše řekněte, protože on nebude vědět, že dělá něco jinak.

Nejdůležitější ze všeho je: Buďme k sobě ohleduplní a empatičtí. Nikdo z vašich přátel, rodičů, partnerů nežije ten váš život a nemá ty vaše boty.