Tohle téma jsem chtěl zpracovat už pěkně dlouho. Tento rok (2017) se stalo pár události, které mě donutily zapřemýšlet ještě více o tomto tématu. Opravdový parťák je pro každého někdo jiný a vypadá jinak. Proto popíšu z mého pohledu, jak takový opravdový parťák do života by měl v mých očích vypadat. Rozhodně tento článek není mantra na pravdu. Takže pokud budete mít rozdílný názor, je to v pořádku a klidně se o něj podělte do komentářů. V prvé řadě nejde vůbec o vzhled. Ostatně. O vzhled nejde vlastně vůbec! Jde o to, jestli se na toho druhého můžete spolehnout, nebo ne? Jenže, to se na třetím rande docela těžko pozná. Dobře, ale teď popořadě.
Dnes mi příjde, že mladí si vybírají partnery dle nějakých materiálních a vizuálních měřítek. Ok, to mi ani tak nevadí. Jen je důležité si říct, na čem takový vztah je ve skutečnosti postavený? Dnešní konzumní svět je takhle postavený více méně celý. Jsou lidi, kteří těmto tlakům odolávají více či méně. Podle mého vztah postavený na materiálních věcech a požitcích nemá hlubší hodnoty. To, že se pár vyfotí u jeho červeného ferarri je super. Vypadá to dobře a skoro všichni chceme takhle se mít skvěle. Jen co jen na tom pravdy? Co je na tom skutečné lásky? Má ho ráda za to, jaký doopravdy je nebo za to, že se prostě může před kámoškama chlubit zámožným přítelem?
Potom je druhá stránka věci, na kterou chci poukázat. Jak by takový vztah vypadal, kdyby on těžce onemocněl a musela by se o něj partnerka starat? Pečovala by o něj? Byla by schopná ho umývat? Vyměňovat mu podělané plenky? Smutné na těchto příbězích je to, že dokud nejde do tuhého, je všechno vlastně v pořádku a nějak to funguje. Zlom nastává až při těžkých situacích. Jeden z partnerů má těžký úraz a slintá si na košili… a co teď? V manželském slibu stojí, ve zdraví i v nemoci, ale je tomu opravdu tak? Jasně, hodně lidí to neustojí a od toho postiženého partnera odejde. Ale kde je pak to “ve zdraví i nemoci?” Není to trochu pokrytecké?
Na druhou stranu, pokud se dozvíte v 32 letech, že váš partner, o kterém jste si mysleli, že je to dobrý a rovný přítel, vás v těžkých chvílích nepodrží, je pořád lepší, než celý život žít s domněnkou, že se váš partner o vás v důchodu postará a pak není schopný vás ani nakrmit v době, kdy vám je 85 let, jste slabí a ruce vám už neslouží, tak jak byste chtěli. Každý je strůjcem svého štěstí a my dnes máme výhodu oproti svým rodičům a prarodičům, že si s partnerem můžeme vyzkoušet mnohé životní situace ještě dříve, než se spolu vezmeme. Možná, kdyby tuto možnost měli generace našich rodičů a prarodičů, bylo by v ČR daleko méně rozvodů a každé druhé manželství by neskončilo fiaskem. Dnes máme možnost partnera opravdu poznat v těch “core” zásadních věcech ještě před sňatkem. Když dva lidé začnou spolu bydlet, tak se teprve projeví jejich vlastnosti. Jestli jsou partneři schopni komunikovat, zda jsou si schopni vyjít vstříc. Schválně píšu „vyjít vstříc“, protože to není kompromis, ale opravdu vyslechnutí toho druhého, pochopení jeho názoru a snažení se o vzájemné dohodě, která je win-win pro oba. Tohle je velmi, ale opravdu velmi, těžké. Myslím si, že do této fáze komunikace dospějí jen opravdu vyzrálí jedinci a mistři komunikace.
Co se týče kompromisu, tak Lujza ze Silných rečí, to umí krásně vysvětlit viz video níže. (Čas 1:35 nebo použíjte odkaz nad videem) https://youtu.be/LCBZIPVvMb4?t=95
Někteří, když začnou spolu bydlet, si pořídí psa, aby alespoň trochu zjistili, jestli se dokáží postarat o někoho třetího.
Pak existuje další skupina párů, kteří sice spolu jsou, ale nejsou šťastní. Nejsou šťastní a bojí se udělat změnu. Ani jeden z páru není, z nějakého důvodu šťastný, a bojí se buď o tom mluvit a vyřešit to, nebo má malé sebevědomí na to, ukončit to trápení. Důvody mohou být rozmanité. Někdo se bojí, že si už nikdy partnera nenajde, nebo naopak si myslí, že tento partner vlastně není tak špatný, aby se s ním rozešel. Což jsou v podstatě jen falešné představy o tom, že to funguje.
Každý z nás si z domova nese vzorce myšlení (a chování), které následně přenáší do vztahu. Troufám si říct, že ne vždy je to k užitku. Jak jsem už někde psal. Rodiče jsou inspirací a vzorem. Buď takovým, jakým být chceme a nebo takovým, jakým být nechceme. Je to jednoduché. Výhodu mají lidé, kteří rychle odešli z domu. Byť třeba na internát nebo později na koleje. Nejsou totiž tak pod vlivem (přímým i nepřímým) svých rodičů a mají prostor si vzorce myšlení a chování částečně doladit podle své představy a podle komunity lidí, ve které se pohybují.
Myslím si, že jednodušší to mají páry, které pochází plus mínus ze stejného, nebo podobného prostředí. Bohužel ať chceme nebo ne zasahuje do toho i materiální bohatsví. Páry, ve kterých jeden z dvojice pochází z výrazně bonitnější rodiny, musí být opravdu velmi osvícený, aby dokázal naslouchat a porozumnět lidem méně bonitním. Naštěstí se najdou vyjímky a funguje to i v tahle diametrálně jinak nastavených párech.
Apropos není to jen z pohledu bonity, ale i z pohledu mentálního nastavení, víry, hodnot. Pokud oba dva z páru vychází z velmi podobných rodin. Mají podle mě velký potenciál na to, aby to byla vzájemná celoživotní láska. Protože i ta komunikace a porozumnění budou následně o to snazší.
Závěrem chci říct, že neexistuje šablona na ideálního partnera. Pro někoho je ideální partner člověk, který je sice bohatý, ale bez morálních hodnot. Pro druhého je to člověk, skromný, sečtělý, který by pro toho druhého udělal první, poslední.
Důležité je, aby Vám to, jako jednotlivci vyhovovalo a byli jste šťastní, ať už vaše morální a materiální nastavení je jakékoliv.
P.S: Tento článek vznikl v listopadu 2017 a dopsán byl v říjnu 2018.
You might also like
Leave A Reply