7 důležitých vlastností, které se pomalu vytrácejí, nebo ne?

Dnes lidem chybí něco, co naši praotcové považovali za samozřejmost. Co to je? V poslední době hodně přemýšlím nad hodnotami, jaké má dnešní společnost a jaké měli naši praotcové. Možná je to tím, s jakými lidmi se setkávám, nebo i událostmi, co se staly v nedávné době v mém životě. Níže popíšu pár vlastností, které se pomalu vytrácejí. Na druhou stranu, buďme rádi, že existuje stále pár lidí, kteří tyto hodnoty mají na prvních příčkách svého hodnotového žebříčku.

Dohoda, slovo chlapa

Dříve platila i ústní dohoda. Nabyla platnosti tehdy, když si obě strany navzájem podaly ruce. Počítalo se s tím, že protistrana dohodu splní. Nebylo třeba popsat stohy papírů. Dnes můžete být rádi, když druhá strana podmínky psané dohody dodrží. Jak by to bylo snadné, kdyby u jednoduchých dohod platilo slovo chlapa? V některých zemích platí i nyní, že se při podpisu smlouvy podává ruka. Pokud k tomuto aktu nedojde, tak smlouva je považována za neplatnou. Zajímavé, že? Dohoda je, že když se na něčem dohodneme, tak to platí. Ve středu mi donesete dokumenty, na kterých jsme se dohodli. Je pátek a nikdo nikde. Buď to pro toho daného člověka není priorita, nebo slib pro něj je jen prázdné slovo. Slib je obecně zajímavé slovo. Mnoho lidí slibuje, ale kolik z nich opravdu svůj slib dodrží? Občas si myslím, že protistrana vlastně ani nečeká, že ten slib bude naplněn. Už jen z principu. Takové chování se tady bere jako standard a když někdo svůj slib dodrží, bere se to jako něco výjimečného.

Čest

„Na mou duši, na mou čest!“ Dnes, je toto motto tak prázdné, jako srdce vaší ex. Čím to je? Dříve čest bylo něco, co mělo nesmírnou váhu. Když se řeklo: „Na mou čest!“, tak to bylo opravdu vážné. Dnes i to čestné prohlášení, nemusí být vždy tak čestné. Kde se tedy vytratila hodnota toho slova – čest? Proč už je to jen shluk čtyř písmen, které vlastně nic nedokazují? Chtěl bych, aby se mezi lidi zase vracely právě tyto hodnoty jako je čest, dohoda, pokora, omluva, upřímnost a jiné. Žilo by se nám o dost lépe. Já vnímám čest jako svůj osobní brand. Obecně, brand se buduje velmi těžce a dlouhodobě, nicméně totálně ho zadupat lze velmi rychle. Na podobném principu funguje i čest. Především v dnešní době, kdy lidé jsou více podezíraví. Proto si osobně myslím, že pokud je přesvědčíte svými činy o tom, že jste opravdu čestný člověk, tak to ocení a budou si vás o to více vážit.

Dochvilnost

Dříve, když neexistovaly mobily, ani Internety , tak se schůzky nebo rendez-vous domlouvaly jednoduše a většinou byla jen jedna šance. Ve tři hodiny, tuhle sobotu, na náměstí, pod hodinami. Když přišla, tak bylo vyhráno. Dnes by se zdálo, že to může být, díky mobilům jednoduší, ale zdá se, že opak je pravdou. Kolik úsilí vám dá napsat jedna sms . „Omlouvám se, ale musel jsem pracovně odjet pryč. Zavolám zítra a domluvíme se na náhradním termínu.“ Je s podivem, že i v 21. století dá některým dost práce podobnou zprávu napsat a někteří se ani neomluví. Což je vrchol neslušnosti. Nejen proto, že vy jste zbytečně promrhali to nejcennější, co máme – tedy čas, ale já považuji osobně za standard, že když se na něčem domluvím, tak to platí a pokud to z nějaké příčiny nemůžu dodržet, tak se omluvím. Říká se, že dochvilnost je výsada králů. Podle mě je dochvilnost výsada lidí, kteří si váží času druhých. Nebo se mi stává to, že se nedokážu s někým dohodnout na pevném termínu – „ Jo, vždyť si ještě napíšeme…“, nebo „Ozvu se ti za hodinu, jestli budu dneska moct přijet nebo ne.“. Přitom by si stačilo dobře naplánovat čas, což mnozí neumí. Když vím, že hrozí riziko, že schůzku nebudu moct stíhat, tak předem na to upozorním, nebo si to domluvím na den,  kdy se budeme moct setkat s větší pravděpodobností. Přijde mi normální dodržovat termíny a časy setkání, proto mi přijde divné, když druzí chodí na setkání pozdě. Když se s někým domluvím na 17h, tak přijdu v 17h. 17h není 17:10 ani 16:45 prostě v 17h. Pro některé je to těžké pochopit, ale vězte, že čas druhých je minimálně stejně drahý, jako ten váš. Ano, možná jsem na tohle pedant, ale většina nedorozumění vzniká jen ze špatné komunikace a tohle je její počátek.

Pokora

Pokora je zásadní vlastnost moderní doby. Důležité je rozlišovat pokoru a sebepodceňování. Pokorní lidé si uvědomují své kvality, ale nedávají je okázale najevo. Dokážou posoudit své hranice. Je zajímavé, že lidé, kteří svůj byznys vybudovali od píky, tak jsou většinou pokornější než ti, kterým „spadl do klína“. Čím to je? Ten první typ podnikatelů totiž ví, jak jsou začátky těžké. Hodně z nich muselo zastavit svůj vlastní dům kvůli byznysu. Ano, vozí si sice zadek v mercedesu, ale na ten mercedes si museli „počkat“. Tím, že byznys vybudovali z nuly, tak si, o to více, váží práce svých zaměstnanců.

Omluva

Omluva je pro dobrou a kvalitní komunikaci zásadní aspekt. Každý chybuje, což je normální a normální je také se za chyby omluvit a nést za ně odpovědnost. Jsem rád, že mladí (inteligentní) lidé tomuto rozumí a dokáží se omluvit za své chyby. Občas mi přijde, že lidé ze starší generace se neomluví ani za svět. Možná za to může vysoké ego nebo jen omezenost daného jedince. Někteří jsou dokonce tak omezení, že by se i Peroutka v hrobě obracel. Nebo to je možná tím, že berou omluvu jako projev slabošství nebo něco méně cenného. Osobně si myslím, že právě přiznání chyby a omluva z nás dělá silné lidi. Troufám si říct, že lidé více ocení upřímnou omluvu, než nějaké vymlouvání a překrucování, protože opravdu inteligentní lidé chápou, že člověk je tvor omylný.

Odpovědnost

Odpovědnost je něco, co v ČR dlouho nikdo nevnímal a nepřipouštěl si! Za jiného režimu nesl za naše životy odpovědnost stát, ač se to někomu líbí nebo ne. Příklad? V jakém věku člověk přestal pracovat? Až mu to stát řekl – dovolil. Dnes? Když má člověk peníze – kdykoliv. Cestování do zahraničí za jiného režimu? Museli jste mít doložku a ne každý ji od státu dostal. Dnes? Stačí vám mnohdy jen občanský průkaz a můžete cestovat, kam chcete. Problém je ovšem ten, že lidé i 28 let po revoluci žijí stále životy, tak jako by žili za minulého režimu. Vždyť on se o mě někdo postará, ono se to nějak udělá. Víte, jací jsou nejznámější Japonci v České Republice? Ono Seto a Samo Sato. A v tom je ten zakopaný pes! Kdyby se každý dokázal postarat o sebe a převzal za svůj život odpovědnost, tak vězte, že by se nám tu žilo mnohem líp.

V práci chceme hodně peněz za minimum odpovědnosti, jenže to někdy nejde. Odpovědnost nás nutí promýšlet svoje kroky, abychom je dělali maximálně dobře. A to jak v práci, tak i v životě. Prostě převzít za svůj život odpovědnost, aby se nám žilo líp, protože ani Babiš, ani Kalousek, ani vláda, ani imigranti nemohou za „pos*ané životy Čechů“.

Upřímnost

Můj děda říkával „Studené ruce, upřímné srdce“ možná to je z nějaké básničky nebo písničky nevím, jediné co vím určitě, že opravdu upřímných lidí je málo a proto si jich nesmírně vážím. Dokážou Vám říct jak to pěkné, tak i to méně pěkné a hlavně Vám mohou dát upřímnou zpětnou vazbu. Upřímnost někdy hodně bolí, ale pokud s ní umíte pracovat, tak vám může ušetřit spoustu času a energie. Pokud vám někdo něco konstruktivně kritizuje, nemusí to být nutně proto, že by vás chtěl poškodit nebo zesměšnit, ale proto, že vám chce pomoct, nebo vám pomoct posunout se dál. Proč je upřímných lidí málo? Podle mě je to ze dvou důvodů. První je ten, že je to hodně těžké být upřímný a čím máte větší postavení (společenské, politické nebo v byznysu), tak o to je to těžší. Mnohem jednodušší je říct nějakou lež, nebo jak je dnes z hradu moderní – nepravdu, než upřímně říct svůj názor. Někdy je to ze strachu o svoji pozici a někdy je to jen proto, že jsme slabí. Druhý důvod je ten, že je prostě jednodušší říct to, co ten druhý chce slyšet. Třeba jen proto, že chceme mít od přítelkyně klid, nebo taky proto, že o upřímnost ten druhý stejně nestojí.

Já jsem optimista, ač se to možná po přečteních těchto řádků nezdá, tak věřím, že se lidi posunují. To, jak nás vychovával minulý režim, pomalu smýváme a vracíme se k hodnotám třeba první republiky.